THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Již od poloviny července byla má mysl lámána pro akcičku konanou 31. září 2002 v Divadle pod Lampou. Daným kulturním zážitkem mělo být plzeňské vystoupení Metal Breath Tour IV a lamatelem V. N. z P. Definitivně zlomen jsem byl den před koncertem samotným.
Díky okolnostem jsem neměl právě náladu někam jít a bavit se, ale co naplat. Navíc jsem nesehnal nikoho z redakce k fotografické spolupráci, a tak jsem se tam vypravil sám pro náš malý digitální zázrak s vědomím, že většinu koncertu stejně budu lovit snímečky a z hudby si příliš neodnesu. S nijak velkým nadšením jsem tedy dorazil do Lampy, kde mě nejvíce zaujala plastiková nafukovací kytara houpající se na stojanu mikrofonu. Po chvíli se ukázal i V. N. z P. a trochu mě nakazil svým nadšením a velkým očekáváním ze skupin, které ani uši mé ani jeho neměly tu čest poslouchati naživo. A na koho že jsme se mohli ten večer těšit? Oficiálně byli ohlášeni Sad Harmony, Dying Passion, Sorath a extrémní bonbónek Isacaarum. O veškerých změnách v programu jsem se dozvěděl až v průběhu večera.
První se na pódiu objevuje čtveřice Sad Harmony se zpívajícím basákem Jirkou Sládkem v čele a rozjíždí svůj set. Hned od začátku si tuto bandičku trochu asociuji s božskými Endless a začínám chápat, proč byli právě oni vybráni jako předkapela Paradise Lost v pražské Akropoli. Zdaleka nejen doom rocková hudba Smutné Harmonie mě okouzlila hlavně svoji dějovostí, místy zurčivá a hravá jak horský potůček, jinde táhlá, těžká a ponurá jako valící se řeka. Můj obdiv patří hlavně zpívajícímu drtiči nástroje čtyřstrunného, který obě své úlohy zvládal na jedničku a ještě se dokázal po podiu i hýbat. Bohužel jsem si právě při Sad Harmony zvykal na svoji novou úlohu fotografa, takže jsem si jejich produkci nemohl vychutnat dostatečně plnohodnotně. Jediné, co bylo trošilinku na škodu, byl až příliš utopený zpěv. Z mně známých písní jsem stačil zaregistrovat Two Circles a Tetragonal Pill z aktuálního alba Tete-A-Tete (druhá jmenovaná je z Elektruly - pozn. Marigold), které jsem si stáhl den před tím z internetu.
Již před samotným setem Dying Passion jsem byl z úst dvojích informován, že následující skupina se mi bude opravdu hodně líbit. Nu, nebral jsem to příliš vážně a nijak jsem se neobrnil na zážitek, který mě hodně uzemnil. Dying Passion, neboli Umírající Vášeň, jsem nikdy předtím neslyšel, při zkoušce mě zaujala příčná flétna a hlavně svérázně působící basista Vjacki, který si mě získal tričkem kyberastrálních anarchistů z Insanie. S příchodem zpěvačky Zuzky mě přepadla fotografická mánie a já přestal na tuto činnost pohlížet jako na něco, co mi brání v dokonalém prožití koncertu. Rozhodně bylo co fotit. Dying Passion v žádném případě neumírali, ba naopak vášní pro hudbu doslova přetékali. Zuzčin pódiový projev a její prožívání koncertu je naprosto jedinečný zážitek, pozadu nezůstávala ani flétnistka Verča a zbytek skupiny. Při zpěvu zdatně murmurem vypomáhal Vjacki a kdo rozhodně upoutal, byl zkušený bicista Zdeněk, který se po každém aplausu zvedal a kynul na nás vítěznými gesty. Stejně jako Sad Harmony i Dying Passion se mohou pochlubit předskakováním před slavnou kapelou, kterou v jejich případě byli holanští The Gathering, jejichž zvuk mi často připomněli. Celý set byl nesmírně plastický a barevný s křídově matnými vrcholy a sytě hustými pády, temnějšími plochami, kde se jako na oko téměř nic nedělo, ale kdyby do nich někdo vstoupil, asi by utonul v jejich hlubinách.
Poté následovala pauza, ve které k mým uším dolehly dvě zprávy. Tou první a šťastnější, bylo to, že V. N. z P si ihned zakoupil CD Dying Passion, a tou druhou, že údajně kvůli povodním nevystoupí sado extreme grindová budějovická partička Isacaarum, jejichž koncerty jsou pověstné grandiózní show. To už se ale na pódiu začali míhat lidičky z domácího hudebního uskupení, jež nese název Sorath. Do půli těl oblečení Sorathi se ponejprv přivítali s domácími fanoušky a pak spustili kanonádu, která donutila do této chvíle poněkud nepohyblivé publikum k výraznější činnosti. Jejich set mi bohužel splývá v jedné velké zvukové ploše, kde jsem nedokázal rozlišit, čím se jedna písnička liší od druhé, ale to bude asi jednak tím, že tímto způsobem dělaný black metal mi není až zas tak blízký, a jednak proto, že zvukař otočil volume-potenciometrem doprava trochu více, než by mi bylo milé. V každém případě většinu lidí uspokojila asi právě skupina Sorath, která na dynamicky pogující přední řady štěkala dvouhlasně své texty. O efektní závěr se postaral kytarista, který popadl onu gumovou nafukovací kytárku a snažil se jí rozflákat o vše, co se mu postavilo do cesty :o)
O menší překvapení se mi postarali klatovští doom rockoví Promises, které jsem již několikrát slyšel a ačkoliv to nikdy nebylo špatné, nijak výrazně mě nezaujali. Teď jsem je poprvé viděl po menším personálním zemětřesení a musím říci, že nový zpěvák této formaci hodně prospěl. Luboš Váleček je o dost živelnější, výraznější, s téměř hardcorovou image, což skupině při vystoupeních sebralo určitou statičnost a to je dobře. Také hudba se trochu posunula od umírněné metalové melodičnosti k trochu tvrdším, riffovějším a nekompromisnějším kouskům. Mezi lidmi v sále se ukázala i Zuzka z Dying Passion, čehož Luboš ihned využil a pozval ji na podium. Po chvíli přemlouvání se Zuzka vyhoupla ke skupině a podpořila Promises jak hlasem, tak i svým tělem, které se dokáže na metalovou hudbu obdivuhodně vlnit a odvázat. Dalším hostem byl bývalý zpěvák Viktor Svoboda, který si zahostoval na jednu píseň. Po té se koncert zvrhl v neřízenou metalovou párty, při které jsme měli možnost vidět zajímavé spolupráce. Pro ilustraci byli k vidění Promises feat. Sorath, Promises feat. diváci v sále, no, a samozřejmě nemohla podruhé chybět ani Promises feat. Zuzka Lípová. Luboš běhal mezi pařícími lidmi a mohu s jistotou říci, že tak uvolněnou a pohodovou atmosféru na konci metalového koncertu jsem už dlouho nezažil. Lidé si vyřvali ještě několik přídavků a mohlo se jít domů.
Avšak přesto si z této noci odnáším jednu trpkou zkušenost, kterou je ztráta mého mobilního telefonu. Takže lidi, jestli jste v Lampě někdo našel černý Simens M35, dejte vědět :o).
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.